2008 vyšla kniha "Bolavé město"
Bolavé město
ticho kopyt co umírá
se vznáší těžkou nocí
ticho které trhá rudé růže
ticho které to štěstí
nenarozené zabíjí
ticho které tančí ve střepech skla
ticho které pomalu krade vzduch
ticho které vyčaruje bezednou propast
ticho které líbá zhaslé hvězdy
ticho které kraluje černé noci
z beder hřebců ztéká krev
a pot upletený z křišťálových perel
dvě a dvě nohy
tisíc kroků
a deset propletených prstů
kráčí bolestným tichem
láska trhá uschlé květy gerber
oba tančí přes padlé hřívy
oba spojuje okvětí zvadlé gerbery
"už se probouzíš bolavé město
probouzíš se do žalu
do svého života
do svého vlastního utrpení
hřebci s matnýma očima
se přidávají k tanci
k tomu neznámému tanci
jedna nevinná duše
tucet hlouček armáda
mniši vojáci oběšenci
kolem na mramoru sedí ...
smutné
smutné
bolavé město!"
bílé obláčky lidské velikosti
krůček po krůčku
se přibližují k samému středu
žalostného veselí
vzduchem
neslyšně
se mění v šípy
které ještě živými proletí
jako by se čas zastavil
a černobílý film na plátně promítá
zpomalený
pád lidského štěstí
William i Laura
a duše které je pokládají
deset propletených prstů
které čeká prázdnota
zlehka zavírají oči
ve kterých se leskne
prokleté černé nebe
čekají
až je někdo posbírá
a uloží k Bohu
jestli ještě existuje
"ve spící černi
se procházím a sleduji
tu hrůzu
teď už bezbolestné utrpení
a slibuji ti
že jednou
až najdu sebe sama
přijdu
a najdu tvé nitro
tvé zranitelné nitro
které když pošlu do ztracena
padneš
umřeš
a už nikdo se nedozví
o tvé krutosti
až přijdu
pohřbím tvé služebníky
hřebce
a nikdo už sem nevkročí
smutné
smutné
bolavé město!"
Blázen, řezník, klobouk
přes most utíkal klobouk
a vítr ho popoháněl
zastavil se u domu
před výlohou řezníka
a on si ho ukrad
ten klobouk
mu však věru
nebude nic platný
protože má díru
díru přímo na hlavě
a tudíž je mrtvý
ale pán to neví
a tak velice šťastný
vykračuje si do ulic
a klobouk s ním
ale klobouk to neví
protože je mrtvý
a taky pán to neví
a tak jde
a potkává lidi
a všechny zdravý
a smeká
mrtvý klobouk
a lidi se mu smějí
ale ne mu do očí
pán jde
a myslí si
jak je dobrý
když má klobouk
který je mrtvý
blázen
Mrzák a moucha
a jak by se mohla vrátit
když nemá nohy
plácnutá moucha
pomož jí mrzáku
dej jí svoje berly
nevidíš jak pláče
chudinka
Kam se ztratil ten dokonalý svět
kam se ztratil ten dokonalý svět
krásný a posetý pestrými barvami
teď tak tmavý tak strašně tmavý
a ještě tmavější
leží tu jen kůň
vyhublý a přes pláč nevidí na krok
jakoby pršelo
je celý svět mokrý od jeho slz
může vstát a jít kam chce
kamkoliv
ale jen leží a mokne
pro pláč nevidí na krok
kam se ztratil ten dokonalý svět
a ty kam jsi odešel
hodináři s krámkem na rohu
kde jsou tvé hodiny
tvé tiché tikání
vrať se aspoň ty
vyndej kotoučky
ta ozubená kolečka
to srdce tlukoucích hodin
a zastav čas
ať ten kůň nezplesniví
a zelinářka která prodávala ovoce
svazky cibulí a pomeranče
které se válely po ulici
a děti do nich kopaly
kde jsou ty pomeranče
asi je někdo vymačkal do barvy
a přimíchal do šedi
a natřel jí celý svět
Kdysi kdosi řekl
že až zafouká rozplynou se mraky
ten pták si klekl
a sám s rozpaky
zvedl ke slunci hlavu
možná se kal
možná si jen zpíval
pro radost
zavřel oči aby nic neviděl
otevřel oči aby viděl
krásnější svět než ten minulý
a stejně jako ten ptáček čekal
kol dokola
se dav červů
těšil převeliké hostině
až ten zpěváček
jehož zpěv byl teskný
vyprosí se do mnoha prosbiček
a ze samého žalu
umře
složí hlavu
až se rozloží
U řeky Seiny
přemýšlím jak přivést řeku k dokonalosti pomocí slov
labuť roztáhla svá bílá pera
přímo násilím mě vytrhla z mých představ
seděl jsem na lavičce u řeky Seiny
snažil se napsat jednu pěknou báseň
která by se zalíbila prošedivělým kritikům
umělcům kteří pohrdají spisy mladých
přetrhnout provazy stereotypu a tradic
dokázat že i mladík má duši
seděl jsem u řeky Seiny a držel štětec
připraven namalovat věty a tisíce slov
jež by pokryly bílý papír
seděl jsem u řeky Seiny a držel housle
jak hrály
zapisoval jsem každý jejich verš
ze strun jsem smyčcem seškrabával nedočkavé sloky
seděl jsem u řeky Seiny a snažil se vymodelovat báseň
"Všední maličkost"
promiňte
promiňte
volá žena
která vrávorá
a stále naráží do lidí
něco ji trápí
něco trápí lidi okolo
a to něco
je stále a stále silnější
přiběhne malý chlapec
s kloboučkem který dostal
od někoho ke svátku
ani on netuší
od koho
stejně jako ta žena netuší
proč
smekne a podá jí klobouček
asi proto jak žena
něčím zaplnila celou ulici
podá jí ho
a žena si ho prudce
nasadí na hlavu
a utíká
promiňte
promiňte
stále naráží do lidí
a před barem
zavrávorá a spadne
ztěžka se posadí
a vzápětí naléhá číšník
promiňte
promiňte
odpovídá žena
vrazí mu klobouk do ruky
a zběsile utíká
číšník řve
je naštvaný
zahazuje klobouk
a ruce si utírá do zástěry
teď už celé od krve
Věřte mi
zase se stávám tím čím jsem byl
ale už nikdy nechci být
zase se stávám zatrpklým světoběžníkem
ale jen ve svých představách
když cestuji tak létám
když cestuji tak sedím
ale přesto létám někde daleko
létám a beru si sebou
obrazy krajin
obrazy lidí
obrazy myšlenek
v těžkých dřevěných rámech
tak mi věřte jak těžké
je napsat
něco o lásce
když létám tak sním
a umírám v tužbách lidí
v jejich tužbách a přáních
v prosbách o trochu lásky
a taky kreslím nesmyslné
obyčejné věci denní
boty a křivé podpatky
divadla a šedé kulisy
moře a díravé čluny
lesy a shořelé stromy
města a zbourané domy
nebe a tmavé hvězdy
nebe černé jak satén
bez měsíce
bez záře velkého vozu
bez střelce který honí býka
a zároveň si zpívám
opery a operety
a všemožné složité písně
zpívám pro své vysněné ženy
a pro jejich trápení
a hraji na všechno
na co se dá hrát
jen města obrazy a písně sbírám
tak mi věřte jak těžké
je napsat
něco o lásce
Přes oltář z mramoru
proč ptáš se
proč ptám se i já
kdesi hluboko pod modrou hladinou
se topíme
a lámeme si ruce i nohy
ani jeden se nemůže nadechnout
o podmořské útesy
si do krve dřeme těla
a slzami solíme
už tak slané moře
nevíme proč
ani jeden z nás si netroufá
toho druhého
na hladinu vynést
jen krví barvíme vodu
najednou je všude tma
to když bílá holubice
co přes moře letěla
únavou přestala mávat křídly
a vydala se na pospas světu tajemnému
my někde dole
sápeme se po vznášejících vlasech
křičíme tlumená slova
a oba nás rozděluje
klesající
bílá holubice
jako přes oltář z mramoru
upřeně se díváme do rozmoklých očí
a litujeme každého okamžiku
každé rány
každé kapky krve
rozpuštěné někde v prázdnu
Nářek ubožákův
vy se smějete
páni
když po desítkách
po stech
po tisících
házíte své úsměvy na dámy před vámi?
jak propadlí andělé
bezbožně
se klaníte modlám stříbrným
a svěřit se nedokážete
jedinému příteli
ruce do ohně by pro vás dal
však
jen letmým pohledem
zpražíte jej
ubožáka
přítele?
ochotníci na divadle
když své představení hrají
dokázali by lépe
odvděčit se
ale vidno že vás
netrápí
cizí neštěstí
proč by taky?
sedíte páni
patří vám celý svět
a nikoho k němu nepustíte
proč by taky!
aby vám kradl
důležití
vaše dámy
klaníme se
otrokáři
bylo by po vašem
biče a okovy
ve vašich rukou
na hostině
pro zavrhnutého přítele
Eiffelova věž
nejvyššího patra hleděl dolů
křičel a řval na všechny malé tečky
slunce zacházelo za vysoké domy večerní Paříže
čekal na hodinu
na vysněnou hodinu
na konec
hleděl z nejvyššího patra
už se jen modlil
ale stále sledoval slunce
zacházející za vysoké domy večerní Paříže
z nejvyššího patra zpíval jedinou píseň
blízkou jeho srdci
píseň nejbolestivější
z nejvyšší tyče železného zábradlí
počítal minuty sekundy
a čekal
na osudnou hodinu
počítal poslední sekundy
slunce zapadlo za Paříž
a on skočil
Lennonova ulička
kráčel ve tmě pod oblouky
a hledal
možná rozhazoval
malé hvězdičky na zemi
vzal kus spadlé cihly
a na bílou omítku
nakreslil štěstí
štěstí tak malé
tak smutné
jako jen on sám
seděl v té uličce
a čekal až to malé štěstí zmizí
a přijde žena
žena tak smutná
jako to štěstí na zdi
jako on sám
měl klobouk nakřivo
a přes mříže na konci uličky
pod oblouky
sledoval náměstí
pusté prázdné smutné
jako to štěstí
jako on a žena
která nepochybně přijde
začalo pršet
ale mu to bylo jedno
měl přece klobouk
posazený nakřivo
a dlouhý černý kabát
umělec
pršelo smutně
tak smutně
až poznal
že žena
která nepochybně přijde
se zapomněla v nějakém baru
ve společnosti bohatých mužů
on měl jen sebe
klobouk posazený nakřivo
a smutné štěstí
štěstí tak smutné
jako on sám
Páv
vydávil své srdce na stůl
a všichni co okolo seděli
se zvedli a odešli
zděšení zhnusení
rozpůlil je
a půlku podál pávu
který přiletěl ode dveří
spolu jedli
spolu hodovali
oba pusy od krve
páv vytáhl karty
zpod ocelových křídel
a hrály
eso, král, dáma
trumf!
počínal si dobře
ten bez srdce
ale páv ho obehrál
nakonec ho nahého
zakryl tělem
objal křídly
a odletěl zpět na bidlo
on
ten bez srdce
kovový
tak malý
že potupně seděl
bez pohnutí
pávovi na hřbetě
Umělecká vražda
zamotal se had do harfy
mezi kovové struny
a strašně ji rozladil
zakousl se do dřevěného rámu
a snažil se osvobodit
ale za tu troufalost
ho harfa držela
semkla struny
a nelítostně jej drtila
až na zem dopadly
krvavé kousky
troufalého hada
Bible popsaná moderním umělcem
v obrazárně neznámého umělce
jsem uviděl stvoření světa
deset obyčejných lidí stavělo svět
plácali cihly do obdivuhodných výšek
jen jednu vysokou věž
z hliněných cihel
a na to deset lidí
v obrazárně neznámého umělce
jsem uviděl ráj
Adama a Evu v plesových šatech
tančili tango do třetice s hadem
měl jen motýlka
a slizkým tělem se vyvlékal
s jejich tanečního sevření
v obrazárně neznámého umělce
jsem uviděl ironickou vraždu
Kaina a Ábela s motykou v ruce
mírumilovně obdělávali
pole jejich rodičů
nevypadalo že by jeden
druhého nenáviděl
v obrazárně neznámého umělce
jsem uviděl archu
Noe a jeho žena
jejich synové a ženy
leželi na dně oceánu
i s tisíce zvířaty
které se snažili zachránit
a s bílou holubicí s jasmínem v zobáčku
kroužící nad nimi
v obrazárně neznámého umělce
jsem uviděl Sodomu a Gomoru
klášter a kostely
v nich modlící davy
počestných lidí
malé městečko
dva tucty
dřevěných křížů