Nemocná duše - nemocné všechno
(1.část)
Nemocná duše - nemocné všechno
(1.část)
O psychických nemocech se toho dočteme všude strašně moc. Už dávno existují učebnice, skripta, webové stránky, prostě jisté nosiče informací, které rozdělují a charakterizují dané nemoci. Slyšíme ve zprávách, jak se někdo zbláznil a něco udělal, tam slyšíme od souseda, jak se jeho kamarád oběsil, protože měl trápení, tam zase uvidíme dokument o psychiatrické léčebně, a tam vidíme na vlastní oči parte vlastního kamaráda, který na sebe vztáhl ruku, ale … co když to pak zažijeme naostro?
Článek není líčením a popisem charakteristiky mé osoby, nýbrž vypovězení skutečného příběhu. Jistá charakteristika je jen potřebným dokreslením pochopitelného obsahu.
Do zhruba dvacátého čtvrtého roku mého života jsem byl stejný jako všichni ostatní. Samozřejmě pouze ve smyslu obecném. Všichni jsme jiní. Žil jsem jako všichni moji kamarádi a známí běžný život. Vystudoval jsem střední školu, udělal si řidičák, zamiloval se, měl dlouhý vztah, přesídlil jsem do většího města, vystudoval vysokou školu a po dokončení se přede mnou objevil velký životní rozcestník. Vydal jsem se do hlavního města, kde jsem měl začít nový život. A tak se i stalo. Našel jsem si práci, zařídil bydlení a bylo. Začal jsem objevovat krásy Prahy, poznával nové lidi, nová místa, nové obzory. Všechno bylo tak, jak mělo být, a bylo to dobré. První půl rok v Praze byl … dobrý.
Doteď vlastně nedokáži říct, jak to všechno začalo. Prošel jsem pod rukama několika doktorů. Psychologové, psychiatři, neurologové. Každý se mě na to ptal, ale nikomu jsem nedokázal říct - jak. I když jsem chtěl a i mě samotného to do teď zajímá. Jediná věc je jistá. Jak mi jednou sdělil můj psycholog, že stejně jako alergie, které může člověk chytit během celého života, stejně tak přichází psychická onemocnění.
Ze začátku je jen málo situací, které si pamatuju, ale asi proto si je pamatuju dobře. I když každý kdo mě zná, ví, jak strašnou paměť mám a nepamatuju si pomalu, co jsem dělal včera. Objevil se mi tlak v hlavě. Vždycky jsem to popisoval tak, jako by se mi ocelový balónek rozpínal v hlavě. Něco mezi fyzickou a psychickou bolestí. Nebyla to vlastně bolest. Byl to tlak. Ale velmi nepříjemný tlak, který si potom se mnou v různých intenzitách přes dva roky hrál.
Pracoval jsem jako učitel v soukromé mateřské školce. Na tuto práci jsem slyšel mnoho reakcí a vesměs byly všechny pozitivní. „Chlap? Ve školce? Tak to seš borec, kámo!“. „To Vás obdivuju, já bych se z toho zbláznila.“ „A jak jste se k tomu vlastně dostal, pane učiteli?“ „To je všechno vaše, ta drobotina?“ (Ano, jsem alfasamec.) Mnoho lidí se mě ptalo a já jim odpovídal. Práce mě opravdu bavila, až mě to samotného překvapovalo. Ale největší pravdou po celou tu dobu bylo, že to bylo moje obrovské útočiště. A to z jednoho prostého důvodu. Děti. Dítě je čistá bytost. Bez názorů, bez předsudků. Dívá se na vás a bezmezně vás obdivuje a vy vidíte v jeho tváři jen to, jak vás má rádo a jak čeká, až ho zase něco naučíte. Děti nesoudí, neodsuzují, nepomlouvají, nedívají se na vás tak jako 90% dospělých. A proto to byl můj chrám odpočinku. Práce, koníček a prostor vnitřního klidu, který jsem jinde nenašel.
Druhý půl rok, kdy se začaly objevovat mé symptomy, jsem začal být paranoidní, úzkostlivý, depresivní, s narůstajícím tlakem v hlavě, který mi nedovoloval se uvolnit, něco dělat, tvořit, bavit se. Nedovoloval mi nic. A tak začal můj boj. Běh na trať, o jejíž délce jsem neměl ani potuchy. Vyšel jsem z domova na ulici a prásk. Hlavou mi proletěla bolest jako by mi ten balónek chtěl vytlačit mozek z hlavy. Nádech, výdech, sluchátka, hudba, oči dolů, tramvaj, rychle do školky. Lidi. Začal jsem je nenávidět. Proč? Vždyť mi neubližovali? Způsobovali mi bolest, aniž by něco dělali. Prostě tam byli. Lidi za oknem, lidi na ulici, lidi na zastávce, lidi v tramvaji. Byli všude a pořád. A tak to začalo a pokračovalo. Po dlouhém dni ve školce, kdy jsem se cítil v pořádku a šťastný jsem zavřel dveře a bum. Zase. Jen co jsem zavřel ty dveře. Poklesla mi noha, zatočil se mi svět a do očí vletěly slzy. Nasedl jsem do tramvaje a musel jsem schovat obličej, aby nikdo z kolem cestujících neviděl, že pláču.
Půl roku trvala moje ješitnost. Moje mužská ješitnost. To chlapské ego, které je přesvědčeno, že všechno na světě zvládne. Jsme přece chlapi! Myslím, že jsem dost trvdej chlap. I když mám poloviční muskulaturu co normální muž, tak síly mám dost a vnitřní síla, logické uvažování, dominance, srdce plné lásky, byly vždycky veliké. Ale s tímto se nepopere i ten nejsilnější chlap. V tento čas tu byla jen moje nejlepší kamarádka, můj nejlepší kamarád po telefonu v Brně a maminka v Kroměříži. Ale té jsem neříkal všechno, protože jsem ji nechtěl trápit a stejně jsem si pořád myslel, že to přejde. Jenže potom přišel první záchvat.
Moc nepiju, ale miluju pivo. A když už si dám, tak si dám. Ten večer jsem měl asi 8 piv a obešel jsem s kamarádkou L. půl Prahy. Potom jsme byli u mě doma a měli sex. Orgasmus – všechno co máte v těle, každé zachvění, každý nerv vám vjede do hlavy, tam vám udělá tu euforii a zase se vše rozleze zpět do celého těla. Jenže mě se zpět nerozlezlo. Zůstalo to tam a explodovalo. Vlastně to byl první a nejhorší záchvat jaký jsem kdy zažil a sám už si to celé nepamatuju. Jen v bodech a potom polovinu toho jak mi to L. líčila. Svalil jsem se se na postel, chytil se za hlavu a snažil se tu bolet nějak ukočírovat. Ale nešlo to, bolest rostla stále dál. Vlastně bolest. Mluvím o bolesti, ale to nebyla čistá bolest, bylo to všechno. Bolest, tlak, smutek, ztráta. Cítil jsem úplný opak šťastné euforie. Cítil jsem peklo. Náhle jsem se nemohl nadechnout. Do toho všechno, co mé tělo ovládalo, jsem se nemohl nadechnout a začal jsem lapat po dechu. Svalil jsem se na všechny čtyři na podlahu, potom jsem padl celý. Tato směsice trvala asi 40 minut, mezi kterými mě L. přesvědčovala, že musíme zavolat záchranku a já ji zase přesvědčoval, že ne, že to zvládnu, že to přejde. Pomohla mi k oknu, na čerstvý vzduch, ale nic. Takže se volalo. A potom už si jen pamatuju takové mžitky. Jak svírám nohy nějakého záchranáře, jak se ptám, jestli ho to nebolí, když ho tak mačkám, jak mi druhá záchranářka dává ten pytlíček na pusu a já nemohl dýchat už vůbec, jak mě dva berou za paže a zvedají, jak jim říkám, aby mi alespoň oblékly trnky či tepláky, jak mě nakládají, jak se ptám, jestli můžu plivat na podlahu, jak slyším houkačky a cítím sevřenou ruku L. jak pláču, jak cítím to, že bych byl raději mrtvý, jak ležím kdesi o samotě a propadám šílené panice, padám ze stolu, cítím šílenou agónii, jak mě doktorka a zřízenec pomáhají cosi polknout, jak to plivu protože nemůžu dýchat a celý se třepu a pak konec … Někdo mě něžně propleskává a přede mnou tvář paní doktorky. Potom už nasedáme s L. do taxíku, je světlo a jedeme zpět. Díky bohu za lidi jako je L.
Mimochodem, v nouzi poznáš přítele. Važme si lidí, kteří nás mají opravdu rádi a stojí při nás, protože takových vztahů za život nevzniká mnoho. Další rok byla mým andělem strážným a navždy zůstane v mém srdci. Protože tak milujícího, obětavého člověka, kterého poznáte, až jste dospělí, jsem ještě do té doby nepotkal. Takže se teď trochu zamysleme a uvědomme si, že jsou lidi, kteří nás mají rádi a nepotřebují nic na oplátku. A když jim i my otevřeme srdíčko a nečekáme nic na oplátku, stojí to za to.
Později jsem zjistil, že toto, co jsem prožil, se odborně jmenuje „panická ataka“, záchvat úzkosti. A na ten došlo potom ještě tolikrát, že už bych to ani nespočítal. Když jsem pak těm nejbližším řekl, co se stalo, byl jsem „donucen“ najít odbornou pomoc. A musím přiznat, že i já jsem byl dost vyděšený a bylo mi jasné, že to musím udělat. Na doporučení L. jsem zavolal jedné psychiatričce. Že to byla výborná ženská, že si sedly jak dvě kamarádky a tak dále. Objednal jsem se a přišel. Můj první doktor v této oblasti a já si připadal jak debil, jak malý žáček, jak malý kluk káraný svojí maminkou. Takže tudy cesta nevedla. Nechal jsem si napsal prášky (Neurol) a šel jsem. Ale poradila mi, ať než prášky zkusím psychologa. A jelikož prášky neberu, když opravdu nemusím, řekl jsem si, že to zkusím. Našel jsem si kolem Letné tři psychology na internetu a volal. Objednal jsem se na první sezení k cizímu doktorovi. Na první sezení … šmarja, do čeho jsem se to vrhnul. Měl jsem docela strach, nevěděl jsem co to je, nikdy jsem o tom neslyšel, nevěděl jsem, co po mě bude chtít. Ale jedno jsem věděl. Je to doktor, psycholog, tak by mi měl nějakým způsobem pomoct.
Docela dost mě překvapilo, jak to může být jiné. Doktoři jsou taky lidé. A jak vám někdo sedne a někdo ne, tak v tomto případě taky. Nebe a dudy. Starší pán s druhou bradou sahající až na klíční kosti, který se tak tak napasoval do své sedačky, a sympatie obrovská. A i možná proto, jak obyčejně a pohodově vypadal, jsem se cítil výborně. No výborně ... opadl ze mě strach z nového neznámého. Sedli jsme si, zapálili jsme si a konzultovali. Teda spíš jsem to já začal sypat. Co mi na tom přišlo vtipné, bylo to, že když jsem se do telefonu ptal, co se za to platí, popřípadě jak, tak mi řekl, že tři sezení jsou na pojišťovnu a pak se uvidí. Dle jeho úsudku jestli to potřebuji, pokračuje platba přes pojišťovnu, nebo pak sám na sebe, pokud budu chtít i tak docházet. A když mě viděl na třetí schůzce, jak nemůžu mluvit a jak se celej třepu, prohlásil, že tady to bude určitě na pojišťovnu. A bylo. Začal jsem k panu doktorovi chodit co dva týdny v pravidelných termínech a chodil jsem k němu dalších dva a půl roku. Byl jsem diagnostikován jako úzkostně depresivní člověk.
Jenže jsou věci, které ani nejlepší psycholog sám nevyřeší a terapie nezabírá. Proto mi doporučil, ať navštívím psychiatra, pobavím se s ním a uvidím, co mi řekne. A tak jsem udělal. Opět zavolal, domluvil si termín a už jsme konzultovali. Po tom všem co jsem mu popsal, mi řekl, že by bylo asi nejlepší zkusit prášky. Začal mi povídat o pokročilosti farmacie a o psychofarmakách třetí generace, nebo jak to bylo. A jelikož jsem opravdu cítil, že to bez toho nezvládnu a tížilo mě to jako nikdy nic před tím, kývnul jsem na to.
V mém případě byly dva druhy prášků. Jedny, jako je Neurol, jsou prášky, které do pár minut člověka zklidní. Tedy bere je, jakmile cítí, že se o něj pokouší něco silnějšího než je normálně, nebo až potom co to vypukne, když si to neuvědomí dřív. Tyto prášky by se měli postarat o to, aby člověka přivedli za krátkou dobu do „normálu“. Ale proto jsou to taky prášky návykové a o konkrétně Neurolu se všude na internetu dočtete hodně zajímavých věcí.
Potom je druhý typ, který berete, ale jelikož vám nic aktuálně nedělá, není možnost, abyste se na nich stali závislý. Je to typ prášků, který se bere pravidelně každý den. Prášek si za nějakou dobu najde určitou hladinku v těle a pomáhá člověku se tak nějak srovnávat za pochodu.
A jelikož jsem už Neurol měl a věděl jsem co to je za prášky, tak jsem si k němu od prvního okamžiku vytvořil jistý druh respektu a bral ho pak vždy jen v těch nejhorších situacích. Od pana psychiatra jsem tedy dostal ten druhý typ. Konkrétně Cipralex. Psychofarmak, či antidepresiv dnes již existuje celá řada a bůh ví, jak ti doktoři vybírají konkrétní prášky. Ale byl jsem upozorněn, že je to velmi individuální záležitost a ne každému zabere konkrétní prášek a že se někdy experimentuje a hledá, třeba i dlouho, než nějaký skutečně sedne a zabere.
Tak jsem se začal dávkovat. Ráno jednu tabletku. Experimentování s prášky shrnu do jednoho odstavce. Jedna tabletka Cipralexu nezabírala, tak jsme, samozřejmě vždy s mým svolením, navýšili na dvě tabletky denně. Tedy ráno. U každého prášku je vždy napsané, jaké jsou jeho vedlejší účinky. Četl jsem ten příbalový leták, a bylo jich tam docela dost. Každopádně mě potkaly tři z toho a to tak, že dost. První bylo pocení. Začal jsem se potit jak dobytek. Ráno jsem se probudil úplně mokrej po celém těle a peřiny jsem musel dát sušit. Během dne jsem vystřídal 5 triček. Jen co jsem dorazil ráno z domu do práce, měl jsem pod pažemi kola přes půl trička. Nezabíral ani Driclor a podobné medikamenty, které mají zabránit nadměrnému pocení. Druhý vedlejší účinek byl ten, že jsem nemohl spát. Buď večer usnout, nebo jsem se v noci pořád budil, nebo ráno časně vstával a už neusnul, nebo všechno dohromady. Třetí byl ten, že jsem ztratil sexuální … a teď vůbec nevím, jak to odborně nazvat, tak to nechme tak. A toto mě drželo prakticky celou dobu, i když se to po nějaké době o něco zmírnilo. Potom, ani už nevím, jestli to byl krátký nebo dlouhý časový úsek, jsme dali opět jen jeden prášek Cipralexu a přidali nový lék – Valdoxan. A tuto kombinaci, která zabrala docela spolehlivě, jsem bral další dva roky každý den. Jedna pilulka ráno, jedna večer.