V poslední době hodně přemýšlím nad různými tématy. Spousta lidí, co mě dobře zná, ví, že se odjakživa zabývám psychologií, mezilidskými vztahy, sociálními vazbami, osobnostmi, individualitou, duševním rozpoložením a podobnými věcmi. Ale co mě nejvíce v posledních dnech zasahuje, jsou lidské hodnoty.

*

Když vyšel můj článek o mé nemoci a životě, otevřel jsem se tak lidem a byl jsem velmi mile překvapen všemi reakcemi. Článek vyšel i na webu Psychologie, kde ho podle redaktorky četlo cca 20 tisíc lidí. Můj záměr byl jeden jediný - pomoct lidem, kteří trpí stejně jako já psychickou nemocí. A musím říct, bez jakékoli nadsázky, že se domnívám, že to opravdu mělo smysl. Děkuji ještě jednou všem lidem, kteří mě kontaktovali a napsali mi, ale především jsem měl radost, že mi psaly spousty cizích lidí, kteří si mě našli přes jméno na FB a vyprávěli mi o svém vlastním příběhu. Psali mi lidé, kteří s danou nemocí bojují už dlouho a o nichž to nikdo neví, protože se bojí, stydí, jejich okolí to nepřijalo, nepřijímá, nechce přijmout, protože tomu nerozumí. Je až k nevíře, že žijeme v jednadvacátém století a přesto stále existují tisíce lidí, kteří mají zavřené oči, jsou uzavření ve své bublině a to převážně ve vztahu ke svým blízkým. Ale jak už jsem jednou napsal – suď a budeš souzen. Každý jsme nějaký. Byl jsem rád za to, že s nimi mohu, i když jen virtuálně, sdílet jejich problém. A opět mohu jen doufat, že to všechno mělo nějaký smysl a že jim to pomohlo.

Pochopil jsem, opět a znova (učíme se celý život), že mezi námi žije spousta lidí, co takovou věc nedá najevo, nikdo to neví a oni jsou stejně někde hluboko v sobě opuštění, osamělí a uvěznění ve své bolesti. To, že jsou v naší společnosti psychické nemoci stále určitým tabu, je podle mě strašně špatně. Moc bych si přál, aby se to změnilo, ale na to nemám takovou sílu ani možnosti, abych to dokázal, nicméně věřím, že pomalými krůčky a jistou postupně vzrůstající osvětou se to za nějaký čas povede a lidi se budou vnímat navzájem se vším, co k nim náleží.

*

Jak už jsem jednou napsal – psychická onemocnění vznikají a přicházejí v jakémkoli věku. Ale není to jen jejich vznik a příchod, ale bohužel i tvrdé návraty a jakási sinusoida, která lítá nahoru a dolů v jakémkoli časovém rozmezí. Po mém „vyléčení“, nebo lépe řečeno jakémsi návratu do normálu, jsem byl opět šťastný, optimistický, svět byl zase svět, takový, jaký jsem dříve znal, a vše bylo v pořádku. Leč ne na dlouho. Už nevím, po jak dlouhé době jsem začal opět pociťovat, že mi zase není dobře. Abych byl upřímný, musím říct, že mě to ani nepřekvapilo, ani nevyvedlo z míry, protože, jak mi jednou doktor řekl, někdo se vyléčí za půl roku, někdo za deset let, někdo s tím bojuje celý život. Já jsem byl připraven na vše.

Opravdu si už nevzpomenu, kdy přesně, jen vím, že mi bylo dlouho dobře. Slovem „dlouho“ mohu s klidným svědomím mínit asi za rok a poté opět přišly první náznaky již zmiňovaného tlaku v hlavě, depresí a úzkostí. Prášky, které jsem vysadil před vydáním prvního článku, nahradily „udržující prášky“, slabší antidepresiva, která měla udržovat nějakou hladinu, a v případě dalšího zlepšení, nebo trvajícího pocitu pohody by bylo možné je úplně vysadit. Tak se nestalo. Tuto variantu opět nahradila normální antidepresiva, tentokrát prášky nejnovější generace, se kterými se za poslední rok a půl opět experimentovalo.

*

Nebudu se pouštět do podrobného líčení všech zážitků a situací, protože to už tu jednou bylo a není potřeba to líčit znovu. Vyzdvihnu pouze jednu věc. Kdo četl můj první článek, jistě si vzpomene, nebo možná i sám dobře ví, že psychika velkým podílem ovlivňuje tělo. Tenkrát jsem měl spoustu problémů, které se po nějakém časovém úseku vyřešily.

Je to myslím rok a měsíc dozadu, kdy se mi z ničeho nic udělalo jeden den špatně od žaludku. A to bylo v období, kdy jsem byl v relativní duševní pohodě. Jen jsem celou tu dobu pociťoval vnitřní napětí, vnitřní stres někde hluboko, hluboko uvnitř. Jiný druh stresu, než když si představíte vynervovaného vystresovaného člověka. A ten den to celé začalo. Každý den mi bylo špatně, pořád stabilně, kdykoli jsem byl vzhůru. Usínal jsem v polosedě, v pololeže, protože když jsem si lehnul úplně, myslel jsem, že budu zvracet. (Nesnáším zvracení. Zvracel jsem před 16 lety kvůli střevní chřipce a naposledy asi před rokem kvůli tomu stejnému. A to tím stylem, že jsem se nemohl vyzvracet, protože mám šílený blok v krku a nešlo to ven. Stejně jako nejde dovnitř doktorská hadička. Myslel jsem, že mi praskne jícen. Pak mě bolel ještě asi 2 týdny. Pardon za nechuťárnu. J ) Píšu to proto, že to opravdu nesnáším, tak než abych se vyzvracel, radši jsem to přečkal. Někdy jsem ani nemohl usnout, jak mi bylo zle, a usnul jsem třeba až v 7 ráno vyčerpáním a únavou. Nemohl jsem chodit, jezdit MHD, protože všechno se to třepalo, a to na žaludek dobré nebylo. Přirozeně jsem nemohl jíst, a tak jsem začal hubnout.

Když začne hubnout už tak hubený člověk, asi to není dobré. A tak jsem byl postupně, po nějaké době, ne hned, na všech možných vyšetřeních a nakonec i na gastroskopii, kterou museli udělat nosem (právě kvůli tomu bloku v mém krku). Všude stejný výsledek – jste zdravý! Výborně. Takže mi vlastně nic není. Za 2 a půl měsíce 14 kilo dole jen tak. Mnoho žen by mi asi závidělo, že můžu jíst, co chci, a nepřiberu, a když nejím, tak hned hubnu. Tak to prostě mám. Začal jsem pít i Nutridrinky z lékárny, ale i po nich mi bylo občas špatně. Naštěstí to prostě samo přešlo. Lékařsky se to nedalo nijak vyřešit, tak jsem to prostě přetrpěl. Vypadal jsem jak chodící mrtvola a do kalhot bych se vlezl dvakrát. Prostě to přešlo. Asi za půl roku jsem už naštěstí jedl více, postupně jsem se dostal na normální režim a dnes už vážím zase tolik co dříve. Trvalo mi asi rok, než jsem nabral svoji obvyklou váhu. A proč to vlastně vyprávím? Protože je to opět zase a jen v hlavě. Opět následek mé rozhozené psychiky.

Ještě bych zmínil, a to jen krátce, protože teď už mi to přijde vtipné, že jsem měl také období (to dříve před tím než jsem hubnul), že jsem se bál. Doslova a do písmene, jsem zažíval opravdový strach. Nemám rád horory a nedívám se na ně, protože se bojím. Je to tím, že moje představivost a fantazie se vymykají normálním hodnotám, i když to asi měřitelné není. Nebojím se reálna, lidí, věcí, ale bojím se nadpřirozena, i když vím, že neexistuje. Holčičky za oknem, postavy ve tmě v koutku místnosti, ruku pod postelí, hlasy v tichu a já nevím, čeho všechno. No a jednou jsem se rozhodl, že se podívám na „TO“ (Stephen King). Velká chyba J . Kdo to viděl, tak ví, jak vypadá ten filmový klaun. Nevím, jestli to bylo hned po tom, ale každopádně mě ten klaun provázel asi 3 měsíce a řeknu vám, že to nic moc pěkného nebylo. Každý večer při zatahování závěsů jsem cítil, jak tam je. Cítil jsem úplně nesmyslně reálně, jak mi pokládá ruku na rameno, nebo jak řekne do ticha „Já jsem stále tady.“ a usměje se tím svým zvráceným způsobem. A to bylo každou noc. Otřesně mi z toho bušilo srdce. Zmiňuji to proto, že si nemyslím, vzhledem k tomu jak moc „reálné“ a silné to bylo, že by šlo jen o výplod mé fantazie, ale že to byl z velké části vliv úzkostně depresivní poruchy. Opět jeden z mnoha projevů a opět další stres, který se na mém vnitřním rozpoložení nějak podepsal.  

*

A konečně bych se rád dostal k jádru věci, který jsem zmiňoval na začátku. Na světě jsou tisíce různých povah lidí, tisíce osobností, tisíce různých charakterů. Co to vlastně znamená? Známe společnost jako celek lidí, kteří spolu nějak fungují. Utváří se, vyvíjí se, ať v pozitivním či negativním slova smyslu. Nebudu se pouštět do zbytečného filozofování, i když se přiznám, že k tomu mám občas sklony, ale položme si otázku. Jaké hodnoty utváří celek tak jedinečný a rozsáhlý, jako je lidská společnost? Jaké vlastnosti lidí a jejich chování nám dává to, co potřebujeme, jaký svět tvoříme a jak v něm žijeme? Existuje mnoho takových základních hodnot. Když soužití světové společnosti zúžíme velmi přísně na nás, na sebe sama, na naše okolí, na přátele, na rodinu a známé, mnohem snáze nás napadnou ony hodnoty, které ke zdravému a příjemnému životu potřebujeme.

Nechci a ani nebudu mluvit za někoho. Tedy napíšu, že si myslím, já osobně, že takovou hodnotou je především zdraví. To je něco, bez čeho nefunguje nikdo z nás. Další takovou hodnotou je pak čas. Času máme z jednoho pohledu mnoho, ale čas, který jsme ochotni věnovat sami sobě a lidem, které máme okolo sobe, tam už se spousta z nás rozchází. Někdo dává přednost času stráveným užíváním si života a osobní svobody, někdo ho věnuje rodině, někdo ho vkládá do práce, ve které je od nevidím do nevidím. Někdo to kloubí všechno dohromady v nějaké rozumné kompromisy. Každého naplňuje něco jiného.

Nezbytnými hodnotami mezi lidmi, které ovšem společnosti zoufale chybí, jsou otevřenost, upřímnost a přímost. Nebudu se pouštět do nějakých větších rozborů, ale myslím, že potřeba svěřování, otevřenosti a upřímnosti je velmi důležitá. Člověk, který si všechno nosí v sobě, je svým způsobem masochista. Sdílet cokoli s ostatními je přirozená lidská vlastnost. Nemyslím veřejně. Ale každý má nějakého toho důvěrného kamaráda, se kterým si může svobodně promluvit, ulevit si tak. Otevřít se, svěřit se. Je to obrovské uvolnění, které člověk potřebuje. Ne každý. Někdo takový prostě je a nese si všechno sám v sobě. Ale takových lidí není mnoho. Spíše spousta lidí nechce, protože se bojí, stydí se, nechce někoho otravovat, nebo nemá nikoho, komu by se svěřil. Mě pan doktor zase říká, že se musím naučit nebýt tak přímý. Kamarádka M. mi říká, že jsem jako dítě. Bezprostřední, které všechno řekne. Je pravda, že si to uvědomuju a učím se s tím pracovat. Nejsem totiž ten typ člověka, co by věci v sobě dusil, potřebuju snad víc než kdokoli jiný nějaký ventil, kterým vypustím to, co v sobě mám. A děkuji za lidi, se kterými můžu.

Dále pak za nesmírně důležité považuji ty hodnoty, které více než cokoli jiného utváří vztahy mezi lidmi. Láska, důvěra, porozumění, schopnost empatie, bezpečí, blízkost, cit a další. Hodnot jako takových by se dalo vyzvednout i více, ale myslím, že všechny by se daly brát jako nějaké „podhodnoty“ a spojit do jednoho slova, a tím je láska. Asi skoro každý zná První list Korintským z Nového zákona, který je tak často citován při svatebních obřadech. A je na tom obrovský kus pravdy. Láska taková opravdu je. A jak se píše ve spoustě pramenů, má také mnoho podob. Láska není jen „miluji tě“ mezi partnery. V tomto smyslu jde o obecné označení jakéhokoliv vztahu, kde se mají lidé rádi. Láska rodinná, láska kamarádská, láska přátelská a tak dále. Ale to bych zase opět moc filozofoval.

*

Když mluvím o lidských hodnotách a lásce, musím použít pár nedávných momentů ze svého života. Jsem soběstačný člověk. Žiji sám už dlouho, všechno si dělám sám, a to i tehdy, když bych pomoc potřeboval, ale neřeknu si o ni, protože nechci nikoho zatěžovat. Ale na druhou stranu jsem také ten, který lidem pomůže, když může. Dlouho mi trvalo, a ještě stále to moc neumím, abych si o tu pomoc řekl, když ji potřebuji. A nejsou to věci velkého rázu. Kolikrát člověk potřebuje nepatrnou pomoc, maličkost. A nejkrásnější na tom je, že ví, že jsou lidé, kteří tu prostě jsou.

Když jsem měl asi před dvěma měsíci berle kvůli zánětu šlach na obou chodidlech, začalo to tak, že jsem přišel do práce pěšky a do večera jsem nemohl pořádně chodit, jak mě obě chodidla rozbolela. Nějak jsem se zakousl a domů jsem to zvládl. Druhý den po odpočinutí a ležení jsem se do práce opět dostavil, ale večer to už bolelo tak, že bych neušel ani na zastávku, prostě nikam. Moje skvělá kolegyně mě naložila a zavezla až domů, i když to měla pořádně z ruky. Třetí den byl stejný jako druhý a já jsem doufal, že to je jen chvilková záležitost, že to přejde. K večeru jsem tušil, že to bude ještě horší, a tak jsem se obrátil na jednu z mých nejlepších přátel M. Bez jakéhokoliv rozmýšlení, protestů, výmluv, kliček atd. sedla do auta, přijela pro mě na druhý konec Prahy a odvezla mě domů. Pár dnů na to jsem šel na pohotovost a tam mi dali berle. Jenže se dvěma berlemi a oběma bolavými chodidly toho moc neuděláte a člověk z něčeho musí být živ. Měl jsem to štěstí, že mi další moje kamarádka a skoro sousedka D. několikrát přinesla nákup. A v neposlední řadě jedna osoba, která mi změnila život v mnoha věcech a se kterou jsem prožil nádherný půl rok. Té patří největší dík a navždy bude hluboko uvnitř (ale toto malé tajemství a všechny věci z toho plynoucí si nechám pro sebe).

*

V poslední době nad tímto tématem hodně přemýšlím. Přemýšlím, co všechno jsou lidé ochotni udělat jen tak, bez nároku na oplátku. Jsou to zdánlivě maličkosti, ale přitom je to tak obrovské gesto důvěry lásky a přátelství, co pro mě obě udělaly, že si toho strašně cením. Uvnitř bylo složité tu prosbu vyslovit a sdělit ji, ale na druhou stranu – proč ne? Proč nepoprosit, když nemůžeme? Vím, že jsou lidé, kteří bez jakékoli zaváhání řeknou, co chtějí. Jsou takoví, chraň Bůh je soudit. Ale je už na nich, jakým způsobem to podají a jak to myslí. Jsou lidé, kteří nemají problém poprosit, s pokorou, úctou. V pořádku. Ale jsou lidé, kteří nepoprosí, protože to prostě nedokáží. Lidé, kteří mají nějaký blok, a ten je brzdí. Musím říct, že jim velmi rozumím.

Přijde mi, že se v posledních letech lidem ze slovníku, a vůbec z povahy, vytrácí základní slova, jako jsou prosté „prosím“ a „děkuji“. Zdá se, že všechno, co dělají nebo chtějí, přijímají a berou automaticky.  Docela často se s tím setkávám a potom chápu ty méně svérázné lidi, že jsou bojácní v prosbách o pomoc, když se sami setkávají s takovým přístupem. Nechci to míchat všechno dohromady, ale myslím, že aspoň něco málo propojení v tom bude.

Na mé poslední terapii jsme s panem doktorem probírali tuto oblast, a to je právě ten důvod, proč jsem se rozhodl o tom všem napsat a skloubit dohromady tyto dvě věci. Další část mého „příběhu“ a hodnoty. Vidím v tom velkou návaznost. Když mi nebylo dobře, a bylo to opravdu hodně dnů, byl jsem sám a se svojí uzavřeností jsem poté bojoval. Jak přijmout něco, na co vlastně nejsem zvyklý? Jenže jsou lidé a situace, kdy se bez pomoci druhých prostě neobejdeme. A tady nastupují hodnoty člověka a všechno, o čem jsem psal výše.

Nechci se stavět do role osobností, které káží, jak mají lidé žít, ani inspirátora novodobých vztahů ani tvůrce všemožných citátů a podobně. Je to jen mé osobní zamyšlení a líčení, ze kterého si případně kdokoli může cokoli vzít.

*

Jsem strašně vděčný, a prosím, buďme všichni vděční, že existují lidé, kteří sami nabídnou pomoc a nic za to neočekávají, kteří při nás stojí v dobrém i ve zlém. Takoví lidé dělají svět v mnohém hezčí. Buďme i my takoví. Nikdy nevíme, kdy sami budeme potřebovat pomoc, a pokud můžeme, nabídněme ji i my těm, kteří ji potřebují. A ta dvě slova … nám přece nic neudělají.

Gabriel