Poslední příběh. Šel jsem za kamarádkou na pivo. Měl jsem čas, říkal jsem si, že si jen tak projdu centrum. Ťapal jsem si to spodem Václaváku a po ulici Na příkopě a už jsem cítil ty lidi. Ale nijak hrozně. Jen to byl nepříjemný pocit. Uklidili jsme se do mé oblíbené hospody v Karlíně a seděli tam na tři piva. Potom se vzájemně doprovodili na metro. Jedno nám ujelo před nosem a večer už to jezdí ve větších intervalech, takže tam byla patnácti minutová pauza. Nikde nikdo, tak jsem si sedl. Uběhlo pár minut a slyšel jsem, že přijíždí metro, chtěl jsem se zvednout, ale nešlo to. Aha! Tak jsem kamarádku poslal metrem a řekl jí, že budu v pohodě, jen si posedím. Spěchala. Nechtěla mě tam nechávat, ale já ji přesvědčil, že je vše v pořádku. A opravdu jsem si to myslel. Když přijíždělo po dalších patnácti minutách další metro, podařilo se mi to a nasedl jsem do soupravy. Nikdy si v MHD nesedám. Přednost mají invalidi, těhulky, důchodci, děti a ženy. Ale bylo poloprázdno a mě nebylo dobře, tak jsem si sedl. Trochu jsem se uklidnil, seděl jsem, rozhlížel se a tak si takhle večer cestoval. Když zbývaly tři zastávky do té mé, opět jsem zjistil, že se nemůžu hnout. A co teď. Asi dojedu na konečnou a přespím, tam kde spí metro. Dobrodružství. Vystoupili dva mladí kluci, které jsem chtěl poprosit, aby mi pomohli. Panika. Naštěstí zastávku před nastoupil pár, který se opřel zády kousek ode mě. A to už jsem musel, protože jsem věděl, že to sám prostě nedám. Oslovil jsem toho mladého muže, který se zprvu vyděsil a nechápal, co po něm chci. Když asi pochopil, dal mi ruku. Říkám mu, že musí opravdu zabrat, že jsem sice hubenej, ale vážím devadesát kilo a mám zablokovaný pohybový aparát. Ten nebohý ochotný hoch zabral a nic. Potom se zapřel, jak kdyby se s někým přetahoval na laně, a zvednul mě. Akorát v momentě kdy se otevíraly dveře na mojí zastávce. Sebezapřením jsem se sekaně dostal z metra na nástupiště, a jak robot pomalu šel ke schodů, kde bylo madlo a já se potřeboval něčeho chytit. Mimochodem, díval se na mě úplně celý vagón. Metro odjelo, já byl při smyslech a říkal jsem si, že to zkusím. Těch pár schodů nahoru, které normálně vyběhnu jako nic, se změnilo na výstup na Everest. Schod po schodu. Obě ruce na madle. Kolem lidi. Dostal jsem se na druhé schodiště a tam to bouchlo.  Pamatuju si jen, jak šla kolem mě nějaká Angličanka a ptala se mě, jestli jsem ok. Jen jsem pokýval hlavou a snažil se na ni usmát. Asi si myslela, že jsem opilej. Jenže já potřeboval chlapa. Po deseti, dvaceti minutách záchvatu ke mně se shora přiběhl muž, který jen přecházel kolem. Viděl jsem ho rozmazaně, ležíc na zemi, jak míří jinam. Ale seběhl za mnou. Nemohl jsem ani moc mluvit, jen se mi podařilo ze sebe dostat, že potřebuju vodu a spolknout prášky. Moc nevím co se v těch pár minutách dělo. Přišli za mnou dva uniformovaní muži (hlídači nádraží) s vodou. Jeden mě podepřel, vytáhl mě nahoru, druhý mi z kapsy vytáhl prášky, dal do pusy a pomohl zapít. A to jsem jim vše vysvětloval jen trhanými pohyby a velmi málo slovy. Protože jsem se třepal, měl potom už v křeči celé tělo, zase ten šílenej tlak a bolest, a vlastně všechno dohromady. Až mi prášky zabraly, vysvětlil jsem jim, o co jde, půl hodiny jim děkoval a nenechal se odvézt domů, když mi to nabízeli. Ale já bydlel za kolejemi a už jsem byl dobrej a potřeboval jsem se projít. Potom jsem ještě na nadchodu přes koleje viděl, jak mě stále pozorují a kontrolují. Hodní chlapci.

Tenkrát jsem si uvědomil, jak lidé reagují. Bojí se, nebo se nechtějí pouštět do nepříjemných situací, nechtějí si narušit svůj klidný život, řeknou si, však on se někdo zastaví. Ale co když se nikdo nezastaví. Anebo zastaví, ale až za pár dalších chvil a už bude pozdě? V mé situaci asi ne, ale někomu se může stát něco mnohem vážnějšího.

Na kurzu první pomoci nám paní lektorka vyprávěla spousty příběhů. Slečna v kostýmu s malým kufříkem. Ráno, leží na zemi. Jde kolem a vidí, jak slušně oblečená žena leží na zemi. Okamžitě se k ní skloní, protřepe ji a zjistí, že je opilá a ještě ji ta žena pošle do prdele. Pro dobrotu na žebrotu? Ano. Ale co kdyby měla srdeční zástavu, infarkt nebo něco?

Stejně tak protiklad tomu. Její kolegyně narazila na muže, který se na ulici svalil lusknutím prstu. Byl lehce špinavý, zarostlý, neupravený s batohem na zádech. Přispěchala k němu, a tím mu zachránila život. Byl to muž, který se vracel z cest. Nějaký dobrodruh.

Tím bych chtěl říct, že ne každý člověk válející se na zemi je ožrala, který přebral. Pokud vidíme někoho v takovém stavu, jsme lidi a měli bychom si pomáhat. Nikdy nevíte, co se stane vám a co potom? Taky vás všichni přejdou jako vy je?

A nebylo to poprvé a naposledy, co se mi v městě mezi lidmi přitížilo a ač nerad a ne z vlastní vůle jsem se skácel, nebo jinak dopadl na zem, schod či lavičku. A? Nikdo nic. Jen párkrát si pamatuju, jak se někdo zeptal, jestli jsem v pořádku.

I pouhým vytočením čísla a nasměrováním záchranné služby, když nemáte odborné znalosti, můžete zachránit druhému život, nebo mu pomoci.

Nejsem ten typ člověka, který by se vyžíval v lítosti. Ale jak šel život dál, i já jsem musel z pravdou ven. Jsem upřímný a přímý člověk a nikdy nelžu. Pokud tedy nemusím, abych neublížil, nebo když je to jen naprostá kravina. Takže pozvání na pivo, do kina, na piknik, na rozlučku, na svatbu jsem musel odmítat. Musel jsem rušit a odmítat prakticky všechno. Za nějaký čas mi ale přišlo, že mi někteří lidé píší častěji než před tím a ptají se jak se mám. A já vždycky říkával – mám se dobře, děkuji za optání. Nechtěl jsem nikomu kazit den. Nechtěl jsem přidělávat starosti. A taky jsem věděl, že nikdo nemá rád stěžovače. Tedy lidi, kteří si věčně na něco stěžují.

Prožil jsem rok v nechutných psychických bolestech, v teroru, který bych nepřál ani největšímu nepříteli. Vždycky jsem si říkal, že bych měl raději zlomenou ruku a znovu a znovu, jen aby to přestalo. Vylíčil jsem ty největší „zážitky“, které si pamatuji. Ale to byly jen ty největší střepy z rozbitého džbánu. Těch střípků bylo všude plno a naplňovali mi prakticky každý den. Jediné co mi pomáhalo a kdy jsem se cítil v pořádku, byly ty děti. Pamatuji si, že za celou tu dobu se mi v práci přitížilo pouze 2x a jen tak, abych se domluvil s kolegyní a šel domů.

První půl rok jsem se ovšem potýkal i s dalšími příznaky. Vlastně nebyl to jen půl rok, byly to celé dva roky, ale ten první půl rok to bylo nejsilnější a nejčastější. Koktání. Stavy, kdy jsem nemohl promluvit. Seděl jsem naproti někomu u piva a z ničeho nic jsem nemohl promluvit. Třeba i půl hodiny. Záškuby celého těla. Nejčastěji hlavy, rukou a celé horní poloviny těla. Křeče, vibrace, třepot, nebo jak to nazvat.

Nemohu říct, že každý den byl teror. Měl jsem i světlé dny a ty jsem se snažil si užít. Jenže docházelo k efektu sněhové koule, která padá dolů ze svahu a nabaluje se a nabaluje se, až dopadne dolů obrovská a bouchne. Dobrých dnů nebylo mnoho, ale byly.

***

Úzkosti a deprese jsou stavy, které fungují u člověka s obrovskou individualitou. Na někoho přijdou chmury, zavře se doma, odpočine si, vyspí se a druhý den je mu hej. Někoho to postihne více někoho méně. Mě to vzalo tou horší, větší formou. A trvalo mi skoro 3 roky, než jsem se z toho dostal. I teď po vysazení obou prášků a tedy s čistým štítem na sebe musím být opatrný a zbytečně se nevystavovat „zatěžkávacím situacím.“

Ale co je důležité. Jisté kroky: zjištění – smíření -  přijmutí – boj/léčba. Pokud zjistíme, ale nesmíříme se, nikdy nevyhrajeme. Pokud se smíříme, ale nepřijmeme, bude ten boj o to těžší. Já jsem svoji nemoc přijal se vším všudy, tak jak přicházela. Naučil jsem se s ní žít. Dalo by se říct, že jsem ji přijal jako druhou osobu, která se mě drží a nepustí. Když vám něco dlouhodobě zasahuje do života, musíte se s tím naučit žít. Ale musíte se taky smířit a přijmout to. Vzal jsem to všechno, tak jak mi to osud sázel. A nebylo to lehké. Přišel jsem o spoustu akcí, spoustu zážitků. Vynechal jsem důležité životní mezníky svých nejbližších kamarádů, kolikrát jsem tu nebyl pro ty, kteří mě potřebovali. Ale to se prostě nedá nic dělat.

Život je krásný, povede-li se, i dlouhý a nabízí spoustu dalších zážitků. Smrt a nemoc si nevybírají. Narodili jsme se, abychom žili a dokud můžeme, využijme toho. Protože nikdy nevíme, kdy bude náš poslední den, nebo kdy nebudeme moci žít naplno.

***

Pokud jste dočetli až sem, děkuji. Děkuji, že jste sledovali kus mého života. Nepsal jsem to pro, abych někomu říkal, jak hrozně jsem se měl, jak mě všechno ničilo, jak jsem nemohl nic dělat. Psal jsem to proto, abych lidem otevřel oči. V jednadvacátém století se prudce zvedlo tempo, které tlačí na lidi. Lidi potom tlačí sami na sebe a tím se stále více a více dostávají do bodu, kdy už tělo nezvládá takový nápor. Sám znám lidi, kteří trpí/trpěli podobnými stavy jako jsem míval. Jenže – někteří z nich se rozhodli to vyřešit, tedy vzít za správnou stranu lana, a někteří ne.

Spousta lidí, kteří onemocní jakoukoli psychickou poruchou, o tom nemusí zprvu vůbec vědět. Potom, když je to začne trápit čím dál tím víc, se rozhodnou, že to nebudou řešit, že to přejde. Stejně jako já. Jiní se zase bojí to řešit. Aby se neprovalilo ven, že jsou nějakým způsobem „narušení“. A to je nejhorší věc. Bohužel, lidí jsou přísní, společnost krutá, názory nevyzpytatelné. Bojí se, že budou za blázna, že to nikdo nepochopí. Popisoval jsem, jak to občas může být těžké, nebo nepříjemné, ale je potřeba si uvědomit, že život a zdraví máme jen jedno. - Fyzické nemoci jdou vidět, každý si to uvědomí, lituje člověka, podporuje, ale psychické nemoci vidět nejdou a o to jsou horší. - Kolikrát jste v tom sami. Řeknou – „No, tak nedělej ze sebe debila, prober se, a jdeme pracovat.“ Ale co je mi po někom, kdo nechápe, jak se cítím? Nic. Opravdový přítel, nebo člověk, který vás miluje, to dřív či později pozná, pochopí a bude tu pro vás. Zbytek nestojí za to řešit. A určitě máme každý někoho takového. Vždycky je někdo kdo nás podrží, podpoří, kdo při nás bude stát. Když se v tom budeme plácat sami, ten boj nevybojujeme. Je strašně obtížné stát v kruhu a volat, když váš nikdo neslyší. Proto musíme o tu pomoc požádat a lidé, kteří mají to srdce při nás, vždycky pomohou. Není za co se stydět. Je to nemoc jako každá jiná. Když se nechladím, mám horečky, samozřejmě se chci uzdravit. Když mi onemocní duše, hlava – musím se uzdravit o to usilovněji.

Nezapomínejme na to, že lidé jsou nepředstavitelně odlišní. Pokud máme někoho ve svém okolí, o kom to víme, nabídněme mu pomoc a respektujme, jestli ji přijme nebo ne. Netlačme nikoho do ničeho.

Pokud jsi to právě ty, kdo trpíš a nemáš odvahu to nikomu říct, prosím, najdi v sobě tu vnitřní sílu a vyhledej odborníky. Je to běh na dlouhou trať, ale stejně jako sportovci, tak i ty, pokud do toho půjdeš naplno a budeš chtít, pomůže to, uzdravíš se a začneš znovu žít!

Jestli to nechceš řešit s někým, kdo tě zná, a bojíš se jít hned za odborníkem, klidně mi napiš. Budu jen rád a už na to budeme dva. Ve dvou se to vždy lépe táhne.

Děkuju za přečtení a všem vám přeji v životě upřímně jen to nejlepší!

Gabriel