Skočím kousek na začátek. První rok mé nemoci byl nejhorší. A jelikož je to tak dlouhý časový úsek a stalo se tolik věcí, vyzvednu jen ty nejdůležitější. Když vás trápí něco, co vám zabraňuje žít, stane se z vás samotář. A ten se stal i ze mě. Už od samého začátku nástupu nemoci, ještě před doktory. Žil jsem život – práce, domov, práce, domov, práce, domov. Bydlel jsem na Žižkově s kamarádkou R. Přestěhoval jsem se k ní. Vlastně nastěhoval jsem se do jejího bytu, do obýváku. Ale měl to být můj pokoj a její byl vedle, o něco menší. S tím, že se tam bude chodit dívat na televizi, a tak. Všechno bylo v pohodě, soubydleli jsme krásně. Jenže se stupňováním mých tlaků se to stávalo čím dál horší. Když přijdu z práce a z cesty, kde jsou kolem mě lidi a ničí mě, chci mít soukromí, ticho a klid. A když se vám tam valí ženská a říká vám, že potřebuje dodívat Slečnu Fajn … no, nic příjemného. Jenže to nebyla její chyba. Já jí nic neřekl. To až potom. A samozřejmě jelikož to byl velmi empatický, hodný, a výborný člověk, udělala mi prostor. O víkendech, kdy jsem byl doslova zavřený v místnosti, kde měla televizi, a trpěl jsem, plakal, křičel, mi pomáhala, jak jen mohla. Nejtěžší je asi to, když vidíte druhého trpět a jiné co po vás chce je, ať ho necháte být. To každý nedokáže. A zvládla to. Nechala mě a jen sem tam buď otevřela dveře, zkontrolovala a zavřela, nebo se zeptala. Sám nevím, jak bych reagoval. Pro mě je pomoc bližnímu něco jako zakořeněná posvátná povinnosti, kterou dělám rád a cítím, že musím, takže klobouk dolů.

Jednou za čas se mi ulevilo, já neseděl v pátek a v sobotu doma na zadku a vyrazil jsem ven. Stalo se jednou s L. a mojí kolegyní a letitou kamarádkou Bí., že jsme vyrazili přímo do centra dění. Tedy na Dlouhou. Na začátku večera jsme s L. obešli ty snobské kavárničky a podniky, kam normální lidi nechodí a později se k nám Bí. připojila. Od každého doktora jsem měl zakázáno pít. Tedy, ne úplně zakázáno, jen domluveno. Jedno, dvě piva, uvidíte podle toho, jak se budete cítit, a stačí. Ale doprdele nedejte si, když už jste tak dlouho nepili a to pivo je tak dobrý! Takže jsem pil. Tenkrát myslím poprvé od prvního záchvatu. Seděli jsme v nějakém mexickém baru. Poměrně dlouho. Když jsme se zvedali, uviděla L. za okny míhajícího O.B, T.K a J.K (celebrity, poměrně velké). A ona jako pravá stíhačka za nimi vyběhla a my se vezli. Všichni jsme byli, myslím i je, tak nějak navalení, že jsme si podali ruce a prohodili pár opileckých frází. A hned J.K. že musíme s nimi. Tak jsme šli. Do Jamese Deana. Je to ten klub, u kterého jako v americkém filmu večer stojí vyhazovač a za ním se tvoří fronta lidí, kteří čekají na to, až je vpustí. Předpokládám, že ti na konci velmi dlouho. J.K nás protáhl nadrzo jako svoje VIP přátelé. Vevnitř potkali další svoje kamarády tak jsme se rozpojili. S holkama jsme si sedli do boxu a dali pivko. Za chvíli šly tančit a já jakožto absolutní netanečník jsem je vyslal na průzkum a sám jsem zůstal. Nevadilo mi to. Přisedly za mnou nějaké dvě Slovenky, protože nebylo místo a já měl velký stůl. Zapředli jsme rozhovor a asi hodinu jsem o mých holkách nevěděl. A pak to přišlo. Byly asi tři hodiny v noci, když jsem to pocítil. Náhlá panika a okolo mě samí cizí lidi zhuštění na malém vydýchaném prostoru. Bral jsem telefon do ruky a píšu – pomoc. Jenže nebyl signál. Naštěstí se za deset minut samy objevily. Říkám, že musím jít, že mi není dobře. L. se na mě podívala a hned věděla. Rychle jsme všechno posbírali, protáhli se ven přes vnitřního vyhazovače, ptám se, jestli někdo platil, že prý ne. Zdrháme! (Nikdy jsem odnikud neodešel bez placení! Nikdy!). Popošli jsme asi 100 metrů a já se složil z ničeho nic k zemi. Zase to ve mně bouchlo jako bomba. A opět jen útržky a zpětně z vyprávění. Dřepím na zemi, řvu na celou ulici, trhám si vlasy (co si pamatuju, byl to způsob snížení bolesti přenesením na jinou bolest), hystericky pláču, nemohu dýchat, padám, chytám se všeho, na co dosáhnu, křečovitě svírám L. až ji to bolí, Bí. běží pro taxík. Kolem nás dav lidí jako u pouličního umělce. Nakládají mě do taxíku. Taxikář zděšen, uklidněn L., že ví, o co jde a že musíme domů pro prášky. Doma mě nadopovala, opět s obtížemi.

Seděl jsem na té posteli, už dýchal normálně, opřen bokem o L. a ocitl jsem se ve zvláštním stavu. Bylo to poprvé a naposledy, co se mi něco takového stalo. Sedím a tak nějak vnímám, že jsem doma a sedím vedle L., zároveň ale vím, že jsem někde, kde je všude bílo. Uplně všude. (Něco jako scéna z Harryho Pottera, když se ocitl na nádraží King’s cross poté, co ho Voldemort zabil a potkává Brumbála.) Nevím, kde jsem, nevím, kdo jsem a kdy jsem. Cítím jen ticho a všude bílo. A teď si dovolím použít úryvek z mé povídky, ve které jsem popsal přesně do detailu, co se potom stalo.

„Stál před ním satan a díval se na něj. Cítil jeho přítomnost tak silně jakoby existoval v každém kousku jeho těla a mysli. Zlehka naklonil hlavu, koutkem něčeho, co vypadalo jako ústa, se pousmál a natáhl k němu ruku. Dřív, než mu začala hořet kůže a on věděl, že umírá, cítil neskutečnou bolest. Viděl matné světlo, blikalo a někdo jej už zase bil přes tvář. Silněji. Otevřel oči, obrátil se vleže na bok a vyzvracel se.“ (Nantes, 2014)

(Povídka není líčení úplné pravdy, zhruba 50% je smyšlených.)

Až na to zvracení, to bylo přesně tak. A byl to tak děsivý zážitek, že si ho ještě do teď pamatuju úplně do detailu. Neskutečně mě to vyděsilo a ten strach a ta hrůza se mě držela ještě asi tři týdny potom. Takže to byl můj chronologicky druhý velký záchvat.

Opět utekl nějaký čas, já se mezitím zase přestěhoval a podruhé a zatím naposledy se strašně zamiloval. K. byla neskutečně úžasný člověk a doteď mě prakticky mrzí, jak to dopadlo. Ale víc než to, mě mrzí, co všechno se mnou zažila. V době kdy má člověk pociťovat ty motýlky v břiše, užívat si jeden druhého a být pro sebe, se mnou prošla peklem. Vlastně ne doslova. Bylo to krásné, celé to období s ní bylo neskutečně krásné, ale bylo několik situací, které přečkala a já jí za to byl neskutečně vděčný. Protože devadesát procent žen by to vzdalo ihned. Opět vyzdvihnu jen ten nejzávažnější.

Nutno říct, že každý záchvat byl jiný. Lišil se jeden od druhého v některých věcech. K. zrovna úspěšně dokončila autoškolu a šla to oslavit s kamarádkou. My byli domluvení, že buď přijdu k ní, nebo se stavím. A jelikož jsem měl čas, řekl jsem si, že za nimi zajdu. Už při příchodu jsem věděl, že to není dobré. Jenže jsem byl blbec a ještě mi úplně nedocházelo to, že když to cítím, musím se tomu vyvarovat. Později jsem se to naučil. V hospodě byli stoly naskládané tak blízko sobě, že bylo prakticky nemožné se tam dostat a později si odskočit. Lidi přede mnou, lidi vedle mě, lidi za mnou.

Od jakživa nemám rád, když za mnou někdo je. Vždycky a všude jsem vzadu, a vlastně stále musím mít krytá záda. Ať je to v hospodě na pivu, v tramvaji, ve škole – (jeden rok na střední se mi nepodařilo chytit si místo v zadní lavici. Seděl jsem ve druhé řadě a celý rok jsem byl otočený zády k oknu, tedy tak abych za zády neměl ostatní spolužáky. Takže tabule byla vlevo ode mě, nikoli přede mnou.) – prostě kdekoliv. Takže jsem cítil, že je to strašně špatně. No a do toho jsem si samozřejmě dal pivo. Druhé, třetí. Kamarádka po mém prvním pivu odešla a zůstali jsme sami. Jak jsem dopíjel třetí pivo, začalo mi být už opravdu zle. Tak jsme se zvedli, to mě nějakou dobu trvalo, než jsem se vůbec mohl zvednout, a vyšli jsme ven. Venku na mě dolehla tak silná paranoia, kterou jsem do té doby nezažil. Cítil jsem z každého okna pohledy lidí. V každém oknu někdo byl a díval se na mě. K. mě musela podepřít a vedla mě domů. Asi jen tři ulice ve vedlejším bloku. Když jsme vyjeli výtahem nahoru, otevřeli dveře bytu a následně zavřeli …

Jak jsem říkal, každý stav byl jiný a tento byl úplně odlišný od těch předchozích. V samém začátku prakticky přirovnatelný. K. byla zdravotní sestřička a tak měla v sobě tu potřebu se o druhého postarat. Bohužel v tomto případě. Říkal jsem jí, ať mě nechá, že se to za chvíli uklidní a já za ní dojdu. Zvedala mě, snažila se mě rozhýbat. Při této situaci mi ještě podávala sklenici vody na zapití prášku. Sklenice a i já jsme spadli na zem a K. si rozřízla nohu o střep. Po té přišla právě ta změna. Uklidnil jsem se (to nebyl nástup prášku, protože tak rychle nezabírají) a najednou jsem necítil nic. Vůbec nic. Přestal jsem dýchat.

Ležel jsem na zemi a nedýchal. Potom mi K. říkala, že jsem byl úplně bílej, měl jsem modré rty. Nikdy se mi nestalo, že bych zadržel dech více jak na minutu. Já, kuřák. To byly tak zvláštní stavy, že jsem nedýchal až dvě minuty a padal jsem do mdlob. Vlastně ne do mdlob. Celou dobu jsem byl při smyslech, všechno jsem vnímal. Pamatuju si, jak ležím na podlaze, K. nade mnou skloněná, třepe se mnou, pláče, propleskává mě, křičí na mě a já nic. Jen jsem čekal, až to přijde. A byl jsem tomu plně odevzdán. Nebo mi to alespoň tak přišlo. Celé to trvalo asi půl hodiny. Později mi pan doktor vysvětloval, že tak jak samovolně obíhá krev v našem těle, tak stejně tak nepřestane sám o sobě člověk dýchat. V posledním nejkrajnějším momentu se nadechne. A já jsem se z toho černa, které jsem měl ke konci každého toho nedýchacího momentu, vždycky nadechl a lapal jsem po dechu jako nikdy. Rozdýchal jsem se a pak znova. Je dost divné to napsat, ale jako by mi něco říkalo, nebo to vlastně i samo dělalo, že nemám dýchat – nedýchej, tak je to v pořádku. Schizofrenie? Hlasy? Ne to ne. Tak daleko jsem díkybohu nikdy nedospěl. Ale něco to bylo.

A takových situací bylo více. Když jsme se rozešli, 3 měsíce na to jsem potkal B. Je to do teď moje úplně nejvíc nejlepší kamarádka („Bež, Foreste, běž) a moje druhá „sestra“. S ní jsem zažil také hodně takových věcí. Abych uvedl další a jiný příklad, bylo to v Ikei. Měl jsem krásný den, všechno bylo super a já potřeboval nějaké serepetičky do bytu. Dali jsme si odpolední nakupovaní v domě nábytku. Chodíme těmi regály, já se zastavím a najednou se nemůžu pohnout. Jakoby mi nohy srostly se zemí, nebo jako bych je měl z ocele. Cítil jsem, že je mám, díval jsem se na ně, ale nešlo to. A začal jsem se třepat. B. byla pár regálů dál, a když se ohlédla a viděla mě, přišla za mnou. Okamžitě jsem jí popadl a objal. To mi vždy určitým způsobem pomáhalo. Obejmout, zavřít oči a zkoušet se uklidnit. Samozřejmě jsem nemohl obejmout kohokoli. Takže jsme tam stáli asi 15 min, než jsem dokázal zvednout nohu. Nějak jsem se rozhýbal, chvilku to bylo dobré a vzápětí zase a zase. Takže taková zasekávačka v Ikei.

Když jsme byli s holkama na vodě, na Sázavě, poznal jsem tenkrát 6 nových žen. Bí, která to celé organizovala, byla jedinou, kterou jsem z té skupiny znal. Já jel s kamarádkou Bo. Myslím, že to bylo druhý večer, kdy jsem se ožral jak to prase. A všechno bylo fajn. Ráno jsem se probudil ještě jako turbo. Holky už seděli na snídani a já si dal léčivou česnečku. Když už jsme se potom zvedali, šel jsem jako první zpět ke stanům. Pohled jsem měl sklopený na cestu a jen jsem vnímal hlasy okolo a to tehdy stačilo. Pak už vůbec nevím, jak to bylo. Jen si pamatuju, jak někoho prosím, ať najde Bí a zavolá ji. Za pár minut tam byla a já se jí, škvrněti jednomu malému, zavrtal hluboko do náruče. Byla to jediná osoba, která mě z toho mohla dostat. Za půl hodiny jsem šel ohromeným a zděšeným kolegyním plavčicím vysvětlit jak se věci mají a omluvit se za to co viděli. A jsem neskutečně šťastný ještě teď za to, jak všechny zareagovaly.

Ve všech případech mohu děkovat za to, že u mě byl někdo, koho jsem potřeboval mít u sebe. Protože když u mě někdo byl, bylo to i tak bolestivé a šílené, ale lepší.

Jednou jsem vyšel z práce, a jak jsem popisoval prve, dopadlo to na mě, ale tentokrát to bylo tak silné, že jsem se otočil a zase se zavřel. Bylo po šesté hodině večer a já u sebe neměl prášky. A neměl jsem je ani doma, protože jsem se ještě nestavil u psychiatra a nevyzvedl jsem si je. Byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy jsem je u sebe neměl. Jinak jsem je nosil u sebe pořád. Ovšem zákon schválnosti funguje spolehlivě.  Za rohem jsme měli lékárnu. Sebral jsem se trochu a šel zkusit, jestli mi při takové situaci dají prášek. Samozřejmě, nedají. Ale bylo mi řečeno, kde jsou pohotovosti. A tak jsem nasedl do tramvaje a bez váhání jel do Vojenské nemocnice. - Myslím, že jsem to ještě nezmiňoval a v této souvislosti se to hodí víc, než kde jinde. Žena, která vás nosila devět měsíců u sebe v domečku, porodila, vychovala, která vás má navždy hluboko v srdci, je jen jedna. A je to právě ta mateřská láska, která je největší na světě. Často si to neuvědomíme. Vztahy jsou vztahy, jak mezi kamarády tak i ty rodinné. A já můžu opět jen děkovat za to, v jaké rodině jsem se narodili a jak silnou mateřkou lásku si uvědomuju. Je to láska, která se neprojevuje tak jako lásky ostatní. Tato láska prostě je.  - A byla to právě moje malinká maminka, které jsem volal, abych tu cestu zvládl. V tu chvíli, i přesto, že jsem to vždycky řešil sám, jsem ji potřeboval slyšet. Skoro třicetiletý dospělý muž, ale zlomený tak, že potřeboval ovinout. I když je to na jednu stranu úsměvné, protože ona je vážně malinká, asi sto šedesát, a já sto devadesát pět. Ale maminka je prostě maminka. Potřeboval jsem ji slyšet a jen díky tomu, že se mnou byla, jsem dorazil na pohotovost. Když jsem se opřel o plut na příjmu, trvalo mi asi pět minut, než jsem sestřičce vysvětlil co mi je a co potřebuju. Posaďte se, zavoláme vás, bereme pacienty podle závažnosti. Sedím tam, třepu se jak blázen, mám záškuby po celém těle, dívá se na mě celá čekárna, tedy obrovská podlouhlá chodba, a nechají mě tam sedět odhadem asi čtyřicet minut. Přede mnou šel kluk s maminkou, který vypadal v pohodě, až na to že měl ovázaný prst kapesníkem. Řekl bych, že mě spíš brali jako feťáka, protože skutečně když sestřička na druhé straně chodby zavolala mé jméno a pak mi musela jít pomoct, protože jsem tam nemohl dojít, oslovil mě doktor s tím, jestli nemám absťák. Opět jsem se mu snažil vysvětlit, že jsem úzkostně depresivní člověk a že mám záchvat a že si to mohou ověřit u mých doktorů. Nevím, jestli tak udělali nebo ne, ale pak byli všichni nějak milejší, pozornější, nebo mi to jen tak přišlo, protože jsem zapil silný diazepam.